Street parties neboli pouliční slavnosti jsou jednou z nejviditelnějších a nejkreativnějších forem boje proti ekonomické globalizaci a ačkoli se jedná o poměrně nový fenomén, jejich idea se rychle šíří. Dovedou oslovit různé skupiny obyvatelstva, aktivistů i kulturně zaměřených lidí a k jejich přednostem patří i schopnost poukázat na spojitost problémů způsobených ekonomickou globalizací. Obrácenou stranou mince - jako u každé masové akce - je přítomnost jedinců s vandalskými sklony, jež jsou často oblíbeným terčem masmédií a skýtají omluvu za občasné nepřiměřené policejní zákroky tento typ přímé akce doprovázející. Kdo za těmito akcemi stojí?

Historie protidálničního hnutí ve Velké Británii
Spojené království je kolébkou protidálničního hnutí. Vzniklo jako opozice k rozsáhlému programu výstavby silnic a dálnic prosazovaných vládou Margaret Thatcher. Ta v roce 1989 zveřejnila svůj plán, jenž v dokumentu nazvaném Silnicemi k prosperitě počítal s až 600 novými silnicemi. Kromě toho také zahrnoval rozšiřování stávajících komunikací. S výstavbou se počítalo i v některých malebných venkovských oblastech a chráněných územích Britských ostrovů.

Začátkem devadesátých let začal být plán uváděn do praxe a téměř okamžitě se setkal s odporem. První kampaní byl boj za záchranu přírodního území Twyford Down, které mělo být protnuto dálnicí M3 spojující Londýn se Southamptonem. Po dvaceti letech protestů a vyčerpání legálních možností zřídila skupinka protestujících v roce 1992 tábořiště na vrcholku kopce Down. Počet jeho obyvatel začal narůstat, konaly se protestní akce, jež způsobily týdenní zpoždění prací. Kemp byla vyklizen policií a soukromou bezpečnostní službou Group 4 Security. Kampaň však pokračovala i nadále a jednou z největších akcí bylo obsazení mostu Bailey Bridge v květnu 1993 na celou noc. Dálnice byla i přesto v následujícím roce zprovozněna. Navzdory prohře se boj za Twyford Down stal hnacím motorem pro další protesty. Britská vláda zkrátila rozpočet na stavbu dálnic z původních 23 miliard liber na příštích dvacet let o sedm miliard.

Porážka hnutí z Twyford Down ale byla zanedlouho následovaná vítězstvím v Oxleas Wood - prastarém lese v Londýně, jež měl ustoupit nové komunikaci. Společná akce ochranářských nevládních organizací, místní komunity a zastánců přímé akce vyústila v masovou občanskou neposlušnost. Od výstavby bylo upuštěno.

Následovala kampaň No M11 Link Road proti výstavbě dálničního přivaděče, jemuž mělo za oběť padnout na 350 obytných domů. Přesídlení se týkalo několika tisíc osob a taktéž měla být protnuta jedna z nejstarších lesních ploch v Londýně. Po ignoraci rozsáhlých lokálních protestů ze strany města se strhl v druhé polovině roku 1994 boj o Claremont Road. Domy byly propojeny podzemními tunely a instalovaly se v nich výstavy uměleckých děl. Aktivisté obsadili jeřáby, na ulici dopravili pohovky a namalovali obrovskou šachovnici, zahájili hudební produkci, automobilové vraky osázeli květinami a vybudovali si obydlí v korunách místních kaštanů. Také vystavěli na 30 metrů vysokou dřevěnou věž a řadu barikád. Policie Claremont Road vyklidila až po týden trvající "bitvě", následně byla srovnána se zemí.

V letech 1994/95 probíhaly přímé akce proti výstavbě silnic po celé Británii - v Newcastle, East Anglia, Bath, Lancashire a Glasgow. Většinou se jednalo o obranu venkovských oblastí a hlavní taktikou bylo obsazování stromů a stavba obydlí v jejich korunách. Docházelo ale i k nočním sabotážím na technice, připoutávání se k ní, obsazování kanceláří firem komunikace stavějících a narušování jejich obchodních setkání. Různorodost taktiky vedla k rozsáhlým vnitřním debatám a názorovým přestřelkám o ničení majetku, legitimitě násilí a sebeobraně. Diskuse probíhaly během rozmachu ekologicky laděných přímých akcí společně s protisilničními protesty, kde v této době hlavní roli hrálo hnutí Earth First! (Země především!) a z No M11 Link Road kampaně znovu povstavší skupina Reclaim the Streets (RTS, v českém překladu Ulice lidem!).

RTS se proslavila dvěma charakteristickými formami přímé akce: jednak cyklistickými blokádami komunikací zvaných Critical mass, ale zejména pouličními slavnostmi. Ty se uskutečňují na ulicích, křižovatkách a dálničních úsecích. V mžiku je na první pohled spontánní dav změní v kulturní prostor. Konkrétní místo street party (SP) se až do posledního dne tají, lidé se setkají na přilehlém místě a v momentě, kdy se ve zvolené lokalitě jakoby náhodou srazí dvě auta či vysype náklad písku, vtrhne vyčkávající dav na ulici. V blízkosti je již dříve zaparkováno auto s pojízdným sound-systémem. Objeví se též cyklisté, raveři, bubeníci, pouliční umělci, chodci na chůdách a zahájí se hudební produkce. Místo je ověšeno transparenty a vlajkami.

RTS po svém opakovaném zformování v únoru 1995 nabrala nový dech. První a druhá SP proběhly hned za sebou v létě stejného roku, uskutečnily se různé akce proti bezohledným těžařským praktikám nadnárodního koncernu Shell v Nigérii a tamní diktatuře, stejné výhrady byly prezentovány i směrem k firmám BP a Mobil. Zorganizovány byly též solidární akce se stávkujícími zaměstnanci metra a liverpoolskými dokaři. V červnu 1996 se M41 Street Party v západním Londýně zúčastnilo 8000 lidí. Dva aktivisté se posadili na vrcholek několik metrů vysoké konstrukce pokryté obrovskou sukní, pod níž další sbíječkami rozbili povrch silnice a zasadili do něj stromy. Idea SP se rozšířila i do Manchesetru, Yorku, Oxfordu a Brightonu. O rok později se SP na londýnském Trafalgar Square zúčastnilo na 20 000 osob, zde došlo po policejním pokusu o zabavení sound-systému k pouliční bitce. RTS následně prodělalo proces vnitřního sebezpytování, neboť tato akce nedopadla dle původních představ a začala se objevovat hrozba, že idea SP degraduje na zástěrku pro tupé pouliční násilí.

Během kampaně proti zákonu Criminal Justice and Public Order Act (CJA) v letech 1994/95 absorbovalo britské protidálniční hnutí taktéž sociální prvky. Začal se ovšem objevovat i rozpor mezi těmi, kteří na daný zákon nazírali jako na zásah do občanských svobod a těmi, kdo jej interpretovali třídní analýzou. Po demonstraci v Londýně, jež se zvrhla v bitky s policií a drancování se též přiostřila diskuse o legitimitě násilí. Objevily se i další ideové rozpory mezi nevládními organizacemi zapojených do hnutí a jeho radikálnějšími složkami.

Zkouškou ohněm prošlo britské protidálniční hnutí během protestů proti obchvatu berkshirského městečka Newbury. Jednalo se o jeden z nejdestruktivnějších plánů vůbec a jako takový si vysloužil rozsáhlé protesty ochranářů životního prostředí i památek a místního obyvatelstva zaštítěné do té doby nejlépe vedenou kampaní tohoto druhu. "Bitva o Newbury" definitivně vypukla v lednu 1996. Naděje organizátorů se vyplnily, kampaň podpořily masy lidí a první týden se vítězství přiklánělo na stranu protestujících. Poté ale došlo k vystupňování policejního zásahu a zatýkání. Těžiště akce se následně přesunulo k obraně táborů, jichž bylo do té doby vybudováno na třicet. Trvalo další čtyři měsíce, než byly na vyhlédnuté trase budoucího obchvatu pokáceny všechny stromy. Výsledkem bylo mj. 1000 zatčených. Poté se energie aktivistů vyčerpala a protesty proti další výstavbě, jež trvala po následující dva roky, byly podstatně vlažnější. V této době též rostly rozpory a nedůvěra mezi "grass-roots" (antihierarchicky založenými) akitivisty a nevládními organizacemi. Opětovným kamenem úrazu bylo i zničení techniky a jeřábu stovkami aktivistů, kteří na staveniště vnikly v lednu 1997. Vedlo ke zvýšení tolerance vůči militantnosti některých aktivistů, naopak britští Přátelé země participující na předchozí kampani akci důrazně odmítli. Během akcí proti tahu A30 v Devonu došlo také k rozsáhlým diskusím o přístupu k masmédiím.

V následujících letech ubíraly aktivity britského protidálničního hnutí i přes drobná dílčí vítězství (např. zastavení silnice u Guildford v roce 1997 po jediné přímé akci) na intenzitě. Někteří jedinci se začali věnovat jiným problémům (stavba letišť, výstavba luxusních domů, genetické inženýrství). Jedním z důvodů bylo i vyškrtnutí 500 z původních 600 plánovaných nových silnic. Britské protidálniční hnutí devadesátých let sehrálo významnou roli ve vývoji tzv. ekologických přímých akcí a protestního hnutí obecně. .

Ideový vývoj hnutí Reclaim the Streets
V rámci britského protidálničního hnutí devadesátých let vznikla nová forma protestu spojující politiku se zábavou, demonstraci s karnevalem, kritiku současného systému s hudbou. Pouliční slavnost rozšiřuje běžnou představu o svobodě: neutíká se do idealizované minulosti či budoucnosti, ale snaží se změnit současnost. Oslavuje odmítnutí strnulé hierarchie, privilegií, norem a zákazů, i když se takto jejím prostřednictvím děje zatím pouze dočasně. Zastává názor, že karneval stejně jako revoluce není jen pasivní podívanou, ale zahrnuje aktivní účast každého - svou přítomností na pouliční slavnosti se člověk stává jejím účastníkem jakož i aktérem. Vyzývá, aby se lidé účastnili přímých akcí, ve vlastním životě sami přejímali zodpovědnost a nespoléhali na politické činitele. Jejich moc a autoritu chce naopak rozbít. Heslo "Nic nechceme, nic nežádáme, bereme si jen zpátky to, co nám patří" vyjadřuje protest proti zabírání veřejného prostoru automobily, supermarkety, obchodními centry a všudypřítomnou reklamou.

Lze tvrdit, že street parties mají zejména hluboký symbolický význam. Hnutí s nimi spojené se naopak snaží ideje prezentované přímými akcemi uplatňovat i v praxi v rámci své nehierarchické a maximálně volné struktury, aktivním zapojováním všech zúčastněných, zdůrazňováním kreativity a nekonvenčních metod. Pořádá schůze otevřené veřejnosti, získává nové lidi a často ji kontaktují jiné skupiny bojující podobnými metodami. Současně vyjadřuje solidárními akcemi podporu i jiným sociálním, ekologickým a lidskoprávním hnutím či skupinám.

Hnutí Reclaim the Streets vzniklo ve Velké Británii na podzim roku 1991. Během boje za zachování chráněného území Twyford Down, na kterém fungovalo jako hlasitá hudební kulisa bubnování, podnikla malá skupinka lidí přímou akci proti motorovým vozidlům. Dle vlastních slov bojovali "Za chůzi, cyklistiku a levnou nebo bezplatnou hromadnou dopravu a PROTI automobilům, silnicím a systému, který je podporuje" (z letáku RTS). Kampaň za Twyford Down tedy byla primárně zaměřena na ochranu životního prostředí. Naopak další z kampaní, No M11 Link Road proti výstavbě dálničního přivaděče ve východní části Londýna v sobě již zahrnovala komplexnější sociální a politické otázky a důraz byl kladen i na životní podmínky městských obyvatel, degradaci hodnot a pokračující destrukcí veřejného a společenského života.

V roce 1994 však byl přijat zákon Criminal Justice and Public Order Act (CJA) výrazně posilující pravomoci policie např. při rozpouštění shromáždění, prohlídkách bytů, uvalování vazby, zavádí výrazně tvrdší postihy proti squaterům (osobám nezákonně obydlujícím prázdné domy), travellerům (lidem žijícím kočovným způsobem) a rave parties pod širým nebem. Nečekaně došlo k naprosto opačnému efektu, než který si britská konzervativní vláda v čele s ministrem vnitra M. Howardem od zákona pravděpodobně slibovala - boj proti němu rázem ještě více spojil protisilniční aktivisty s travellery, squatery, politicky angažovanými umělci a sabotéry honů. Rázem zpolitizovaná rave scéna se stala veřejně-společenskou základnou pro mnoho lidí. Jejich společným tématem byl nárok na svobodný prostor - k bydlení, pro stromy, na shromažďování, tanec. S nárůstem počtu různě názorově orientovaných lidí v tomto hnutí začalo docházet k jejich vzájemnému prolínání se.

Druhá polovina devadesátých let svědčí o dalším názorovém vývoji RTS. Základním pilířem byl stále boj proti expanzi automobilismu, do popředí se ale začala dostávat i témata jako vzrůstající anonymita ve městech, sociální prázdnota a izolace. RTS věří, že osvobození společnosti od automobilismu umožní navrácení ulic lidem, kteří v nich žijí a pomůže znovuobjevit smysl společenské solidarity. Spojitost automobilismu s kapitalismem začali aktivisté ilustrovat na příkladech dálkového transportu zboží, expanzi supermarketů, sobeckého užívání primárních zdrojů a nezřízeného konzumu. Pouhých pět let po Twyford Down se tedy textová náplň informačních materiálů výrazně změnila. A proto není divu, že agitační leták z M41 Street Party v červnu 1996 již nepropagoval jen alternativu k automobilu, ale tvrdí, že "Naše ulice jsou tak plné kapitalismu, jako jsou plné aut, navíc znečištění kapitalismem je mnohem zákeřnější".

Názorová různorodost a vzájemné ovlivňování jednotlivých skupin v RTS zahrnutých ústí v současnosti do tendence zdůrazňovat spojitost mezi sociální nerovností, ničením životního prostředí, pošlapáváním práv lidí a zvířat. RTS se stalo výraznou součástí antikapitalistického antiautoritářského křídla hnutí proti ekonomické globalizaci.

Nová výzva - hnutí proti ekonomické globalizaci
Protidálniční hnutí se dříve nevyskytovalo výhradně v Británii, své kořeny zapustilo v devadesátých letech např. i ve francouzských Pyrenejích, kde se konaly protesty proti výstavbě vysokorychlostní silnice přes údolí Aspe. S názorovým posunem směrem k sociálním otázkám a kritice kapitalismu jako takového se začalo stále více začleňovat do hnutí proti ekonomické globalizaci. Přesto, že až 16. května 1998 vstoupil do povědomí celosvětové veřejnosti fenomén zvaný street party, podobné protesty se konaly v řadě zemí již dříve.

Idea celosvětové pouliční slavnosti je již poměrně staršího data. Akce proti různým setkáním, kde se projednávaly další kroky v liberalizaci světového obchodu jako např. summity G8 nebo Světové obchodní organizace (WTO), vedly finské a britské skupiny k navržení 16. 5. 1998 coby dne globální street party. V tento den se v britském Birminghamu konal summit G8 a o dva dny později v Ženevě oslavy padesáti let existence WTO/GATT (Všeobecné dohody o clech a obchodu). Návrh se rozšířil zejména prostřednictvím emailových kontaktů a řada skupin jej přijala s nadšením.

Záštitu nad akcí převzala volná a nehierarchická celosvětová síť grassroots aktivistů, skupin a organizací People´s Global Action (PGA), která 16. květen vyhlásila Globálním dnem akcí proti kapitalismu. Zúčastnilo se jej na 25 000 lidí ve 20 různých zemích. První Global Street Party v historii se konala v Utrechtu, Berlíně, Birminghamu, Berkeley, Lancasteru, Yorku, Torontu, Sydney, Darwinu, Praze, Lyonu, Tel Avivu, Stockholmu, Turku, Valencii, Ženevě a řadě dalších. Počet účastníků varioval od desíti Darwinu po osm tisíc v Birminghamu. Reakce policie byla různá - od Utrechtu, kde pomáhala s uvedením generátoru sound-systému do chodu přes Toronto, kde se vmíchala mezi dav a začala propichovat balónky až po brutální excesy v Praze. Některé z akcí se nesly v mírumilovném duchu (Sydney), některé přešly v pouliční násilí (Ženeva). Většina street parties byla neohlášená a místo jejich konání až do posledního dne utajované.

Přínos pro hnutí byl očividný - navázaly se širší kontakty, nový kreativní druh protestu se rozšířil do řady zemí a povzbudil k dalším aktivitám. Naomi Klein, kanadská publicistka a kritička ekonomické globalizace, považuje pouliční slavnosti a jejich ideové pozadí za důležitou součást tohoto hnutí a také za jednu z jeho nejkreativnějších složek.

Pouliční slavnosti v českých a slovenských městech
Idea pouličních slavností dorazila v květnu 1997 i do České republiky, kdy se v Praze konala demonstrace u příležitosti ročního výročí policejní razie v klubu Propast a proti rozhodnutí soudu, který osvobodil velícího důstojníka. Pochod městem dorazil před budovu ministerstva vnitra, kde dvě stě lidí hodinu tancovalo k hudebním rytmům linoucím se z přítomného sound-systému či popíjelo pivo a limonádu. Chvíli po skončení demonstrace vyletěla z davu pivní láhev a rozbila sklo vstupních dveří budovy. Bez jakéhokoliv předchozího upozornění na rozchod následoval policejní zásah, jehož výsledkem bylo zranění dvou lidí, dvanáct zadržených a soudní stíhání dvou z nich. Ti byli později zproštěni obvinění.

Již zmiňovaná Global Street Party v Praze byla první masovou akcí v Čechách pořádaná s podtextem protestu proti ekonomické globalizaci. Lze tvrdit, že její největší zásluhou je uvedení pojmu globalizace do běžného slovníku české veřejnosti, médií i politiků, neboť se o ní dříve téměř nemluvilo, po 16. květnu se ale až do současnosti skloňuje ve všech pádech. Dva tisíce lidí zablokovalo magistrálu v centru města a rozehnalo tři desítky policistů. Po skončení akce se několik desítek jedinců vydalo rozbíjet výlohy sítí restaurací nadnárodních firem McDonald´s a Kentucky Fried Chicken ve Vodičkově ulici. Deset minut poté začala policie zatýkat všechny, kdo se na místě činu nacházeli nebo zde jen procházeli. Ze 64 zadržených nebyl následně nikdo obviněn, ale na místě i v policejních celách docházelo podle výpovědí svědků k bití a ponižování osob. Inspekce ministerstva vnitra ale neshledala v chování policie žádné pochybnosti. Na protest proti této skutečnosti se 29.8.1998 konala Local Street Party, opět v Praze. Navštívilo ji asi 5000 lidí a proběhla v naprostém klidu.

Příští rok dorazila street party i do jihomoravské metropole Brno. První brněnská pouliční slavnost byla zaměřená proti výstavbě rychlostní komunikace R43 přes rekreační oblast brněnské přehrady a vzrůstající moci nadnárodních společností. Svou účastí ji podpořilo asi tisíc převážně mladých lidí, kteří se po hudební produkci, shlédnutí infostánků a občerstvení na Nových Sadech vydali na pochod městem, v rámci něhož na 20 minut zablokovali frekventovanou silnici Koliště. Vše proběhlo v naprostém klidu.

O dva týdny později se konala třetí street party v Praze, jež se přihlásila k probíhající celosvětové kampani odporu proti ekonomické globalizaci. Této zatím nejpočetnější akce svého druhu na české půdě se zúčastnilo na šest tisíc osob, jež se sešlo na Těšnově a po několika hodinách se vydalo na pochod městem. Ten se zastavil před americkou ambasádou a na protest proti bombardování Bělehradu spojenými silami Severoatlantické aliance bylo rozbito několik jejích oken. Policie nezasáhla, ale čin si vysloužil ostrou kritiku ze strany některých účastníků akce.

V květnu 2000 se konala Druhá brněnská pouliční slavnost rozsahem asi stejně velká jako loňská akce. Byla prezentována jako podpora probíhající kampaně Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEG) proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky toho roku v září v Praze. Na lokální úrovni se zaměřila na neekologické dopravní stavby v Brně. Na hodinu opět zablokovala silnici Koliště.

První street party v Bratislavě se konala 10. 6. 2000. Osm set lidí zaskočilo naprosto nepřipravenou policii a prošlo bez problémů jednou z hlavních dopravních tepen města. Cíle si kladla stejné jako nedávná akce v Brně. Kolorit akce doprovázela hudba ze soundsystémů, koupání ve fontáně před Úřadem vlády Slovenské republiky, rozdávání jídla a informační stánky.

Rok 2001 byl charakterizován již čtyřmi akcemi. První byla Třetí pouliční slavnost v Brně navštívená asi tisícem lidí a namířená proti megalomanským dopravním stavbám ve městě a na celosvětové úrovni proti ekonomické globalizaci. Následovala street party v Bratislavě s podobnou účastí a tématem výstavby mostu Košická přes Dunaj a kapitalismu. O týden později se v Praze sešlo 500 lidí. První den zářijového měsíce protestovala asi stovka lidí proti stavbě rychlostní komunikace R35 ve Vysokém Mýtě. Všechny čtyři akce proběhly nenásilně, jen poslední byla rozpuštěna po policejním zásahu a v Bratislavě došlo k menšímu, ale naprosto neefektivnímu zásahu policie.

Závěrem
Původně výhradně protidálniční hnutí prodělalo za roky své existence výrazný názorový vývoj, obohatilo sociální a ekologické akce a kampaně novými druhy protestů, z nichž nejvýznamnější je tzv. street party. Zejména v posledních letech lze sledovat expanzi této a podobných forem protestu a s nimi spojených názorových postojů. V Čechách se již za několik posledních let pevně etablovalo a dokonce zde vznikla v roce 2001 skupina Ulice lidem! hlásící se k Reclaim the Streets. Lze se domnívat, že budoucnost má i jinde ve světě.

Prameny: